Po první světové válce se anarchisté vyhranili vůči rostoucímu vlivu fašismu a značná část anarchistů odmítla bolševismus. Během občanské války ve Španělsku se na území s převládajícím anarchistickým společenským vlivem (Katalánsko, Aragon, část Valencie) proběhla nepříliš známá sociální revoluce a hluboká společenská změna, do které se zapojilo mnoho set tisíc lidí. Po kolapsu republikánské vlády, neschopné postavit se na odpor puči skupiny generálů v čele s F. Frankem anarchisté, anarchosyndikalisté a jejich spojenci postavili několik dobrovolnických miličních jednotek v síle tří divizí, které spolu s jednotkami levicových sil řadu měsíců držely frontový úsek mezi francouzskou hranicí a oblastí Teruelu. V zázemí pak proběhla sociální transformace, kdy většina ekonomiky včetně infrastruktury byla zkolektivizována pracujícími na základě již existujících odborových struktur - především anarchosyndikalistické Národní konfederace práce (CNT), mající v roce 1936 přibližně 1 500 000 členů.
Jiným anarchistickým experimentem byla anarchistická republika Nestora Machna, která existovala cca mezi léty 1917-1921 na východě dnešní Ukrajiny, kolem městečka Huljajpole. Anarchistická republika svobodných rolníků byla brutálně rozdrcená ruskými bolševiky.
V současnosti anarchismus podle akademických pouček zahrnuje široké spektrum (názorových proudů) - včetně tzv. anarchopacifismu, anarchofeminismu, "zelené anarchie" (ekoanarchie), primitivismu. Anarchisté, kteří jsou reálně aktivní a zapojují se do společenského života se však téměř bez výjimek hlásí zřetelně k určité formě anarchokomunistické tradice.
Anarchisté odmítají pojmy stát, vláda, parlament, monarchie, republika, kapitalismus, fašismus a rovněž tak nacionalismus a církev. Tvrdí, že všechny tyto pojmy znamenají vládu člověka nad člověkem a jsou tedy v rozporu s jimi prosazovanou lidskou svobodou, kterou chtějí uskutečnit v centrálně neorganizovaných samosprávných jednotkách vzniklých na základě dočasně dohodnutých zvyků, obyčejů a vždy odvolatelných závazků.
Základními metodami působení moderního anarchismu jsou osvětová, vzdělávací a "kontrainformační" práce a společenské organizování (antifašismus, pokusy o odborovou činnost apod.) Nejčastěji oficiálními médii přisuzované teroristické akce jednotlivců či celých skupin proti státní organizaci a státním reprezentantům jsou v historii anarchismu marginální epizodou (např. v období 90. let 19. století či 70. let 20. století).
Někteří soudobí stoupenci anarchismu se rovněž zajímají o umělecké směry jako surrealismus či postmodernismus. Anarchismus sehrál důležitou úlohu v myšlenkovém světě některých subkultur, jako byl například punk, nebo literárních hnutí, jako byl například kyberpunk. Ve dvacátém století je mezi známé anarchisty řazen například americký profesor Noam Chomsky. Anarchistické myšlenky měly dle některých názorů vliv na vznik takových fenoménů, jako je třeba projekt GNU a s ním související svobodný software. Většina anarchistických směrů se distancovala od bolševického hnutí a sovětské zřízení, které vzniklo v 1. polovině 20. století v Sovětském svazu a později rozšířilo svůj vliv na celý tzv. východní blok, většinou označovali jako státní kapitalismus nebo diktaturu byrokracie. Naopak ideovou spřízněnost si zachoval anarchokomunismus, v jehož čele stál např. P. Kropotkin, v českých zemích B. Vrbenský nebo S. K. Neumann.
